středa 27. června 2012

Velikonoční Tasmánie 8. - 9.4.

Ráno jsem se probudila zmrzlá jako sobolí trus v Laponsku a potichu jak ta myš jsem se začala balit. Klíček jsem strčila pod dveře na recepci, doběhla jsem se optat do nedaleké trafiky, jestli vedou mezinárodní známky (nevedli pro jistotu žádné) a vyrážím. Ranní Velikonoční pondělí bylo neuvěřitelně chladné. Hobart se teprve probouzel a já se již motala spletí ulic, abych našla tu správnou tepnu, která mě po východním pobřeží dovede až do městečka Triabunna, kde jsem chytala mini loďku operující mezi pevninou a bývalým vězeňským ostrovem Maria. Všechno jsem stihla tipťop. Nechala jsem se odškrtnout na seznamu cestujících, dostala jsem přidělené kolo, které se vezlo s námi a už jsme mohli vyrazit. Mimochodem, před vyplutím z Triabunny si v místním infocentru musíte zakoupit lístek do národního parku a po připlutí do Darlingtonu si ho vyškrtnout a nosit při sobě, abyste se jím mohli prokázat, kdyby vás zastavil místní ranger. Já na to zapomněla, takže kdybyste se někdo na Marii chystal, dejte vědět. Můžu ho darovat :o) Ačkoliv předpověď neslibovala žádné skvělé počasí, slunce nám překrásně svítilo, až oči bolely z odlesků moře. Naše kocábka byla sice malá a dost to s ní házelo, ale díky bohu mi nebylo zle jako loni při pozorování velryb, kdy jsem od poloviny plavby zvracela a byla zelená jak bzinka.
V Darlingtonu se vyměnila skupina čekající na molu s námi, kteří jsme se teprve chystali na dobrodružné poznávání. Sebrala jsem bicykl, hodila na záda batoh, který měl asi 10 kilo, upevnila jsem pořádně stativ a už jsem dupala do pedálů jak zběsilá. Slunko svítilo, větřík dul a panoramata byla krásná. Směřovala jsem si to do několik kilometrů vzdálené Frenchs chaty, která dříve byla farmou a nyní slouží jako útulek k přespání a odpočinku. Nedalo mi to, abych cestou každou chvíli nezastavila a neudělala pár fotek. Na jedné pláži. Na druhé  pláži. Jedna louka a druhá. Svačinka. A v tom se stáhla mračna. Z vánku se stal čerstvý vítr. Kde nic tu nic spustila se neuvěřitelná průtrž mračen.Tušila jsem, že už musí být Frenchs farm nedaleko. Šlapala jsem jako zběsilá, kola se v písečné cestě protáčela. Ještě jeden kopeček a druhý a za třetí zatáčkou to bylo. Neviděla jsem nikdy nic raději, než tu chajdu uprostřed planiny. Draka jsem vzala dovnitř taky, aby náhodou nenastydl a rychle přibouchla dveře, aby náhodou meluzína neskočila i dovnitř. Interiér je dost spartanský, ale celá budova má silného ducha a nevšední kouzlo. Za chvíli přijela společnost - dvě holky, které jsem viděla na lodi. Promočené až na kost. Prohodily jsme pár vět a já se po rychlé sváče a zhodnocení situace vrhla zpět do sedla a jela zpět do přístavu. Vzduch byl ještě chladnější, ale nikam jsem se nehnala, páč jsem měla čas a spíš jsem kolo pískem vedla, než šlapala. Cestou jsem potkala několik trekařů, kteří pobývali na ostrově několik dní. Musí to být během letního období pecka. Nejenže je o něco tepleji a dá se i koupat v moři na skvostných plážích, ale hlavně jsou delší dny, což je příjemné. 
Štrádovala jsem si to s drakem písečnou pěšinkou, když v tom jsem postřehla v protisměru jdoucí zvířátko. Byl to můj čtvrtý wombat v Tassie, třetí živý! Ukradla jsem pár jeho fotografií a po mém rychlejším pohybu se utíkal schovat do křovisek a byl fuč. Tohle setkání každopádně naprosto rozsvítilo můj den ještě více, takže jsem musela v tu chvíli zářit jak stowattová žárovka.
Malované útesy.
Po příchodu do Darlingtonu jsem postupně prozkoumala většinu místních budov a v nich vytvořených stálých expozic a s blížící se hodinou odplutí lodi se vydala zpět k molu. Mezitím ještě několikrát vydatně sprchlo, takže jsem za celý den byla promrzlá až na kost. Nějakých 15°C vzduchu a tipovala bych tak 10°C vody nebránilo mládeži skákat z mola do moře. Věřila bych i tomu, že je to super, kdyby bylo o deset stupňů víc!
Koráb byl na zpáteční cestě tak naplněný, až jsem si myslela, že tu cestu k pevnině ani nezvládne. Zvládl. A jako bonus v závěru dne nám všem byl skákající delfín podél pravoboku. V Triabunně jsem se narychlo rozloučila s posádkou lodi, která mi laskavě během dne zakoupila v místním info centru pár pohledů, a jeleními skoky se běžela uchýlit do auta s topením na plné pecky. S pátou hodinou padla mlha a tma. Hodila jsem do sebe fish&chips z vedle stojícího stánku a chtě nechtě jsem se musela vydat zpátky do Launcestonu.  Jen kdybych věděla, co mě ještě čeká...
Bylo to hodně dlouhých a unavených dvě stě kilometrů, které líně plynuly stejně jak mi skákala zdivočelá zvěř pod kola káry. Konečně jsem se doloudala na předměstí Launcestonu, minula letiště a řítila se do centra s myšlenkou na měkkou postel v hostelu. Jo, jen by v tom nesměl být háček. Měla jsem přibližně vyzjištěno několik hostelů, z nichž jsem nakonec nenašla ani jeden. Po zdlouhavém hledání jsem našla takový, do kterého jsem se nemohla dobouchat, telefon nikdo nebral... Hladina zoufalosti v krvi dosahovala svých maxim, ale dala jsem tomu ještě jednu šanci a jela jsem hledat dál. Kdybych věděla, že mi tam řeknou, že už mají zavřeno (kolem jedenácté večer), tak bych se snad ani neobtěžovala. Skončila jsem na parkovišti na kterém jsem začínala svůj první den prohlídkou pivovaru. Zkroucená na sedadle. Bez sprchy (opět). Bez zabaleného báglu. Alespoň to bylo symbolické zakončení.

Ranní budíček byl opravdu ranní. Lety v šest ráno už si nikdy dávat nebudu, i kdyby byly zdarma. Budík ve čtyři zazvonil. Venku mezi tím zaparkovalo vedle mne terénní auto, což mě dost vyděsilo, páč tam někdy ve dvě ráno, kdy jsem se na chvíli vzbudila, nebylo. No nic, asi nějaký zaměstnanec Jamese Boaga. Protáhla jsem ztuhlé tělo a jala se třídit nepořádek a dávat věci do kupy do kletru. Času jsem měla... Až jsem skoro nestíhala. Na benzínce jsem pobavila noční obsluhu svou nešikovností, dotankovala plnou a už se hnala zpátky na letiště. Achjo. Nikdy si nepůjčujte v Launcestonu auto od společnosti Herzt. Jsou to takoví šulini, že mají parkoviště k odevzdávání aut cca 600m od letištní haly, kam je přístupová cesta pro pěší jen podél hlavní. Nebo alespoň já jsem v té tmě jinou nenašla. Díkybohu jsem mohla odevzdat bágl na letišti a pak odjet s autem. Nechala jsem ho u kanclu, kde nebylo živáčka, na letišti hodila klíče do kaslíku a pronesla rychlou modlitbu, aby na autě shledali vše v pořádku a neúčtovali si nic navíc. Všechno jsem měla tipťop, opocená naprosto všude. Ale letadlo jsem nakonec stihla.

A už jsme byli v Melbourne, kde všechny lety nabíraly zpoždění. Se Sydney jsem se přivítala pohledem z ptačí perspektivy na most a operu a prožila si poslední bolehlav a uchobol a už jsme seděli na runwayi. Do školy jsem samozřejmě přijela ještě déle, než jsem počítala. Těch šest hodin tam přežila a doma spokojená z parádního výletu padla za vlast s úsměvem od ucha k uchu!
tasmánské dobrodružství

pátek 25. května 2012

Velikonoční Tasmánie 7.-8.4.

Oproti všem očekávání jsem ráno vylezla z auta svěží jako rybička. Slunce prokukovalo mezi mraky a ačkoliv bylo znatelně chladněji, nálada byla velmi pozitivní. Věci naskákaly do kufru auta téměř samy, jen trochu jsem jim musela pomoc. Zahoukala jsem poslední ahoj na pana Swobodu, který už naskakoval na svůj bicykl, a už se desítkou řítila na komunikaci vedoucí zpět do přístavu. Místní si absolutně nelámou hlavu s opravou nějakého parkovacího automatu, takže jsem do něj jen párkrát bouchla, jestli se neprobere k životu, hodila dva dolary zpátky do kapsy a vydala se k molu, abych se mohla nalodit. Za dvě minuty jsem už byla zpátky u auta, ve kterém mi ležel palubní lístek. Po dalších dvou set krocích a třech minutách jsem si vzpomněla na foťák, který ležel vedle palubního lístku. Nemohla jsem ho tam nechat ležet tak smutně. Nakonec jsem se k lodi přeci jen dostala, hned po kontrole, jestli je kára zamčená.

Zvláštní nervozita mi proudila celým tělem. Způsobila i to, že jsem nemohla najít palubenku. Pološílená jsem prohrabovala batoh. Nakonec na mě vykoukl růžek a já ji mohla podat naší milé slečně průvodkyni. Uvelebila jsem se na své místo a pan kapitán zvedl kotvy. U stolu pro osm jsem seděla se skupinkou třech lidí. Slečny se tvářily jak po velmi nevydařené snídani a pán, jako když mu strčili do zadnice ředkvičku. Tentokrát jsem zvedla kotvy já a jala se prozkoumat loď. Na přídi to pěkně foukalo. Voda kolem ubíhala a my mířili pryč z Macquarie Harbour k ústí moře. Jedna duha, druhá duha, několik krásných majáků a už jsme se vraceli zpět, tentokrát trochu jiným směrem - již k ústí řeky Gordon, po jejíž březích se rozprostírá naprosto neskutečný deštný prales. 
Lososové sádky.
Kapitán nás ale chtěl nechat napjatý, a tak ještě před mini procházkou pralesem jsme byli vysazeni na ostrovu Sarah, který v dřívějších dobách (asi jako každý jiný ostrov v Austrálii a vlastně i Austrálie sama) sloužil jako vězení. Na lodi jsme s sebou měli také dva průvodce. Mladého kluka a, na první pohled, paní selku. Měla jsem jí ve skupině a její vypravěčský a herecký talent byl naprosto neskutečný! Pod její taktovkou jsme si dokázali představit i ty nejtitěrnější podrobnosti - třeba jak místního velitele nechali proběhnout uličkou hanby komplet nahatého. Paní průvodkyní vybraný dobrovolník se po prvotním ostychu jal sundávat svršky. S čímž ovšem přestal, když hodil očko na svou přítomnou manželku. Škoda! Stejně tak se nám před zraky objevily všechny tamní budovy, které se opět změnily v pozůstalé ruiny, jen co jste mrkli svým ctěným očkem. 
Sarah Island.
Průvodkyně jako řemen!
Průvodcům jsme dali sbohem a nechali je na ostrově. A možná tam jsou dodnes, pokud je nenabrala na cestě zpět loď od konkurenční společnosti...

Konečně jsme dopluli ke Gordon a zrovna jako na potvoru začali servírovat oběd. Protože žaludek zakručel, příroda musela ještě chvíli počkat a bufet se musel prozkoumat. Posléze ale už nic nebránilo vylézt už asi po sté na otevřenou palubu a stát s pusou dokořán a cvakat foťákem. 
Slečna od palubních lístků se nás ujala na krátké procházce, která vedle po předem vyrobené stezce (stojí tam už nějaký ten pátek) skrz popadané stromy. Informací jsme se dozvěděli přehršle a nakonec jsme se i mohli vyfotit u mladého stromku, který měl v průměru asi sedm centimetrů a na krku už osmý křížek.
Tisíce komínků od krabíků.

S osmdesátiletým mládětem.
Den na lodi byl naprosto parádní. umocněný pohodlným můstkem, na kterém jsem také strávila dost času, pohodlně usazená vedle kapitána, který celou cestu krom kormidlování (pohybování titěrným joystickem) povídal do mikrofonu o cestě a lodi a historii a přírodě a vlastně o všem. Měl velmi příjemný a uklidňující hlas.
Po plavbě jsem ještě chtěla stihnout jednu krátkou procházku k vodopádům. Skoro jsem jí běžela, ale vodopády nakonec viděla. Nezbylo nic jiného, než hodinu před soumrakem naskočit do auta a vydat se do vzdáleného bodu Lake Saint Clair. To jsem ještě nevěděla, jak těch 130 kilometrů bude zatraceně dlouhých. Tma mě chytila hned v serpentinách nad Queenstown, kde jsem také objevila překrásný ohromný vodopád, ze kterého padaly tisíce hektolitrů vody získané z průtrže předchozí noci. S přikrývkou noci na mě spadl také lehce nepříjemný pocit a myšlenky typu "když se auto rozbije, něco tě sežere", nebyly nic netradičního. Nakonec jsem sežrána nebyla. Jen jsem jela celou cestu šedesátkou, abych se stihla vyhnout všem příšerkám, co mi skákaly pod kola, nebo si vesele hráli u silnice. Nejvíce mě pobavili tři possumové, kteří hráli honěnou na asfaltce, takže jsem stala pár minut na místě a nakonec je rozehnala klaksonem. 
Vodopády ve Strahan.
Vodopád v serpentinách nad hornickým městem Queenstown.
Už jsem ani nedoufala, ale za hluboké noci jsem se dostala do Národního parku Lake St. Clair, který je druhým koncem, pokud se rozhodnete absolvovat pětidenní track Cradle Mt.-Lake St. Clair. Tma, že jste si neviděli na špičku nosu, zataženo a déšť, způsobily to, že jsem chvíli bloudila na parkovišti, než jsem viděla v dáli bludné světýlko. Paní v ohromné jídelně mě uvítala na recepci, smekla nad mojí odvahou a přidělila mi plac na stan s mým ujištěním, že svítilnu opravdu mám, a že to zvládnu. Samozřejmě jsem tak trochu zalhala, páč už tehdy v suchu jsem věděla, že stan nerozbiju, nýbrž se schoulím v autě a párkrát za noc se vzbudím a přitopím si, abych opět v klidu a pohodlí usnula. Ráno mě probudilo bubnování deště, takže jsem svůj vznešený nos zabořila ještě hlouběji do spacáku a prospala se do úctyhodných deseti hodin. Pak už mi to bylo lehce trapné, nepřijela jsem přeci přes celou zeměkouli do Tasmánie vyspávat, a šla si alespoň dát ranní hygienu a zvážit s kartáčkem v puse své možnosti. Těch jsem nakonec neměla kvůli dešti tolik. Nakonec mi ale v info centru poradili alespoň pár dobrých stezek, které se daly se softshellkou zvládnout. Bohužel platypuse jsem nepotkala z nedostatku tichého prostředí, který byl zaviněn mou neuvěřitelnou kýchavkou. Jestli tam nějaké platypusátko plavalo, už ho tam asi nikdo nikdy neuvidí. Cestu mi zpříjemnil alespoň wallaby a klokan, který mě vyděsil za trsem kapradin. Na chvíli vykoukla i žlutá koule, takže jsem se mohla pokochat mlhavou krásou nejhlubšího australského jezera, které v některých místech dosahuje hloubky až 200 metrů.
Protože jsem se potřebovala ten večer dostat do hlavního tasmánského města Hobart, nezbývalo něž opět sednou za kolo auta a jet. Počasí se umoudřilo, cesta ubíhala. Už od Strahan jsem sháněla známky na kopu pohledů, co byly naštosované v palubní přihrádce. Jenže jako na potvoru kvůli svátkům bylo všude zavřeno. Zkoušela jsem už ze zoufalosti i takové díry jako v tasmánské Hornídolní, kde na mě s úsměvem od ucha k uchu vytáhli známky domácí, které mi ovšem byly k ničemu. Spoléhala jsem se alespoň na cílovou stanici dne. 
Menší zajížďka k vodopádům v Národním parku  Mount Field.
Do Hobartu jsem opět dorazila dlouho po západu slunce a krom neúspěšného hledání po mezinárodních známkách (bistro se dvěma slečnami s vlasy od oleje; kousek dál benzínka s mladým čahounem, který mi chtěl dát roličku domácích známek zdarma a po mém odmítnutí mě odkázal zpět na slečny, a nakonec benzínka se smíšenkou, kde na mě oba prodavači koukali jak telata na zelená vrata) jsem se též sháněla po nějakém noclehu v hostelu. Jako kdyby mi ale všechny ubytovny uskakovaly z cesty, musela jsem se optat slečny na benzínce (známky taky nevedeme), která mi nakreslila mapičku plnou jednosměrek,  na jejichž konci jsem našla asi ten nejstudenější hostel, ve kterém jsem kdy přespávala. Takovou kosu jsem neměla ani v autě, na které jsem velmi vzpomínala, jak si stojí na ulici před barákem. Usínala jsem alespoň s příjemnou vzpomínkou na procházku nočním Hobartem, v jehož přístavu vzniklo plno príma fotek.

čtvrtek 19. dubna 2012

Velikonoční Tasmánie 4.4. - 6.4.

Žiji. A dokonce ani ne tak špatně. O velikonočním volnu, které jsem měla díky příznivé konstelaci od středy do pondělí (přiznávám, z jedné dopolední hodiny jsem se ve středu ze školy ulila), se mi podařil zaječí únik do nejjižněji položeného australského státu, domova tasmánského čerta a kdysi i tasmánského tygra. Bylo to překrásných šest dní se vším všudy. S dobrodružstvím, lenošením, houfy divoké zvěře, mořem a deštnými pralesy s deštěm, procházkami po horách, větrnou smrští a deštěm, který se změnil snad v monzun. Takové vzpomínky se do člověka vryjí a zůstanou snad napořád.

Ale popořadě. Kvůli ceně letenek jsem byla odkázána na velmi brzké ranní lety. V úterý večer jsem horečnatě soukala do krosny všechno možné i nemožná a zoufala, jak je možné, že ten půjčený stan je tak nemožně nemožný. Nakonec krom stanu jsem zabalila i karimatku, spacák, deku, pohorky, hromádku oblečení (vč. plavek, hahaha) a stativ. Krosna byla velikosti takové, že jsem pod ní nebyla vidět, o dvě hlavy mě převyšovala. V ruce jsem se snažila táhnout palubní zavazadlo - batoh narvaný k prasknutí. Ulehnout jsem posléze šla jen na pár hodin, páč mi ve tři hodiny ráno zazvonil budík a já chtě musela vstávat. O nějakém světle venku jsem si mohla nechat zdát (1.4. jsme přešli z letního na zimní čas, takže je mezi Prahou a Sydney opět jen +8h). Pod rouškou noci jsem se upocená s jazykem na triku doplahočila na tři minuty vzdálenou zastávku nočního autobusu. Ve městě jsem potkala jen partu holek, které se v očividně podnapilém stavu honily po ulici. V letištním vlaku už byli i lidé normální. 
Sydney Domestic Airport, most přes dálnici.
Na letišti proběhlo všechno v pořádku. Limity zavazadel byly nenaplněné a já se mohla odebrat do tranzitního prostoru a čekat na let do Melbourne. Půl hodina po páté odbila a divá zvěř byla vpuštěna do letadla. Usadila jsem se pohodlně na sedadlo 25A a čekala. Chvíli před zavřením dveří se přihrnula maminka s malým klukem a řešili, kdo si kam sedne. Nepodařilo se jim rezervovat místa vedle sebe, takže byli ve stejné řadě, ale po sedadle uprostřed trojek - 25B, 25E. Paní z 25C se nabídla, že si místo vymění, takže i tohle dopadlo v pořádku. Co už nebylo tak v pohodě byla muslimská rodina - matka a dvě dcery kolem desíti let věku. Holky mě a matku 25B neustále kopaly do zad, mlátily s výklopnými stolky a absolutně neposlouchaly svojí matku 26C, která na ně řvala na půlku letadla. Let jsme s 25B přežily a jen chápavě po sobě házely pohledy. Let do hlavního města státu Victorie byl krátký a já se už znovu našla na letišti čekajíce na spoj do tasmánského města ležícího na severu, Launcestonu. Ve tři čtvrtě na osm už bylo zřejmé, že budeme mít jako mnoho jiných cestujících kdoví proč zpoždění. V půl deváté nás pustili do letadla a já se opět usadila na 25A. Tentokrát jsem ovšem byla požádána letuškou já, jestli bych si mohla vyměnit místo, aby matka a dva synové mohli sedět pohromadě. Nechtě jsem se zvedla a dostala místo 23F. Na sedadlech 23A až 23E sedělo, prosím, sedm pasažérů. 23A školní dítě, 23B školní dítě, 23C otec s jedním dvojčetem, 23D matka s druhým dvojčetem, 23E školkové dítě. Matka 23D vypadala na 30 a dítě 23E mě celou cestu okopávalo a nakonec i zlilo džusem, takže jsem měla krásný flek na zadku a levém stehnu :)
První záblesk Tasmánie.
Navzdory zpoždění na to piloti šlápli a my přistáli v Launcestonu na čas. Vyzvedla jsem si klíčky od auta a šla se postavit k prázdnému pásu. Dokola se točilo poslední zavazadlo, které nebylo moje. Opotila jsem se asi víc, než na předchozích dvou letech s dětmi kolem. Nakonec mě zaměstnanec Virgin uklidnil, že to bude jakože dobrý a zavazadlo mi přiletí za 4 hodiny dalším spojem. Nějaký trubec ho zapomněl v Melbourne naložit. Jela jsem se rozptýlit do centra města, které se ukázalo v krásném slunečním světle jako velmi hezké a čisté. V místním městském parku mají výběh pro opice; o ulici dál super pivovar James Boag's Beer a pár hodně strmých ulic ne nepodobných těm v San Franciscu. Poslala jsem první pohledy v překrásné budově místní pošty a u auta mi srdce zaplesalo, protože se na mě obrátilo štěstí. Zaplatila jsem v podivném platebním stojanu parkovné, o kterém jsem musela následující hodinu přemýšlet. Když jsem se od opic vrátila, abych ho prodloužila, zjistila jsem, že nejenže jsem naházela do toho víc peněz, než jsem musela, ale také to, že jsem kováky naházela zcela do špatného stroje, takže jsem stála skoro hodinu bez placení. Tentokrát jsem to už zvládla správně, nikoliv jako paní stojící za mnou, která se na placení vybodla a já už jí jen viděla, jak vztekle muchlá papírek s pokutou, který měla zastrčenou za stěračem :) Nasedla jsem a jela pro bágl.
Pivovar.
Ten přišel lehce sežvejklý, ale jinak v pořádku a já už se mohla řítit směr Wilmot, kde na mě čekala hostitelka z couchsurfingu důchodkyně Sarah. Důchodkyně je v tomto případě docela nevhodné. Hodilo by se spíš aktivní seniorka. Paní, 65 let, bydlící na okraji NP Cradle Mountain, se věnuje malbě, sklářské výrobě, přírodě, své biozahradě a bioslepicím a také biopsovi jménem Boo, který mi na uvítanou skočil na auto a otevřeným okýnkem mi slízl obličej :) Hostitelka Sarah měla ze mě menší nervový záchvat, neboť jsem přijela za hluboké tmy (která padala už v šest odpoledne). O něco déle než bylo domluveno, takže si myslela, že mě už někde požírá divá zvěř. Jenže proč jezdit po nudných dálnicích, když to můžete vzít delší cestou plnou scénických vyhlídek a zajímavého okolí? :) Díky této trase jsem také zcela náhodou viděla svého prvního wombata v životě. Původně jsem si chtěla udělat jen zastávku na protažení, jenže pak se ten špalek pohnul!
Pan wombat.
Zbytek večera proběhl v poklidu, domluvily jsme vycházku na příští den do Cradle Mountain a já se s desátou večerní odplazila do postele, totálně znavená. Byla jsem uložená do jídelny, což byla krásná místnost s dvěma prosklenými stěnami. Uprostřed noci jsem se probudila a viděla neuvěřitelně krásnou krajinou osvětlenou úplňkem. Po zádech mi šimral mráz. A možná to bylo také z toho obřího pavouka z předsíňky, kterého jsem v noci cestou do koupelny kontrolovala a on NĚKAM zmizel!
Boo.
Ráno jsme se pobalily, přivázaly Booa na verandě na pětimetrové lano a jely jsme do Cradle Mountain. Paní hostitelka mě na svou průkazku národního parku protáhla až do hor, kde mě zanechala svému osudu a vrátila se stopem zpět domů, kde očekávala hosty. Já se pustila cestami do krásné krajiny, kde mi při každém pohledu srdce plesalo. Podívala jsem se na vyhlídku Marion a na závěr si ještě dala dvouhodinové rychlo kolečko kolem tamního jezera Dove.
Po cestě do hor pštrosí farma.
Tvorba Tasmánského umělce, který se věnuje
čertí tématice.
Cradle Mountain a jezero Dove.
Wombatí jezírko bez wombatů :)
Vyhlídka Marion. Pohledy pro bohy a pro mě.
Cradle Mt. & jezero Dove.
Jezero Dove.
S pátou hodinou jsem ukončila své procházení a chytila kyvadlový mikrobus zpět k turistickému centru, kde jsem vyzvedla auto a jela se podívat do stanice tasmánských čertů, kterou jsme minuli během jízdy busem. Jelikož jsou čerti převážně noční tvorové, v noci je na místní stanici také krmí a já se zrovna ťipťop trefila do jejich času. Nejdřív jsme se poučili při shlédnutí videa, načež nám pracovnice "útulku" přinesla jednu čertici ukázat a my si mohli pohladit její kožíšek na hřbetu a zadečku. Neuvěřitelně příjemný kožich! O něco méně příjemné bylo koukání na obrázky tumoru tváře, který decimuje celou čertí populaci na 80 % území ostrova. Jelikož nemají tasmánští čerti z průběhu tisíciletí příliš pozměněnou DNA, s nemocí bojují velmi těžko. Zvířata si nemoc přenášejí kousnutím a po několika týdnech umírají vyhladovělá s hrozivými tumory nejen v obličejové části. Zajímavé také je, že samice si vybírají nejsilnějšího samce, zkušeného.
Liška.
 
Hodokvas na wallabým stehýnku.
Po skončení krmení jsem už rychle nasedla do káry a upalovala směr Wilmot, asi 50 km vzdálený. Upalovala rychlostí asi 60 km za hodinu, neboť mi zvěř skákala pod kola. Legrační wallaby a possumové! Večer jsme se Sarah už jen poseděly nad mapami a já zkoumala, kam se vlastně vydám v pátek ráno. Bylo mi doporučené přístavní městečko na západním pobřeží, Strahan, kolem kterého se rozprostírá úžasný deštný prales. Měla jsem se na co těšit. Místní plavební společnosti pořádají celodenní výlety lodí nejen po řece Gordon, kolem kterého deštný prales je, ale zabrousí mimo jiné v rámci plavby na trestanecký ostrůvek... Znělo to všechno moc dobře, proto jsem se rozhodla v sobotu plavbu absolvovat. 
Sarah hrající na bubny. A jak úžasně jí to šlo!!!
Fascinující výtvor inspirovaný skutečným stromem
v Tassie, který má na sobě kořen podobný ženskému tělu.
V pátek ráno jsme se se Sarah rozloučily, Boo mi dal pořádné poslední oblíznutí, a tak jsem mohla vyrazit o dům dál... Jen tentokrát to nebyl dům, ale stan, do kterého jsem měla večer zapadnout. Cesty ubíhaly příjemně, vybrala jsem si opět ty, které nabídly kochací zastávky a s obědovou zastávkou v důlním městečku Queenstown jsem se v podvečer dostala do Strahan. Koupila jsem lodní lístek a šla se ubytovat do kempu. Byl krásný podzimní podvečer. Všechno zalité sluncem... A to mě mělo varovat! Osmahala jsem si na grilu pár místních párků s místním psoněm, otevřela si tasmánské pivko, napsala pár pohledů a až do jedenácté hodiny večerní si povídala ve společenské místnosti s panem Swobodou (to byla druhá a jediná osoba kempující ve stanu), který už dva měsíce objížděl místní krajinu na bicyklu. Pán bydlící přes 30 let v Perthu, pocházející z Německa, s párem prarodičů z Čech. Už někdy kolem sedmé se samozřejmě stáhla mračna a začal neuvěřitelný slejvák. Vichřice ohýbala stromy k zemi. Jen vše utichlo, když jsem šla s nadějí zalézt do stanu na sobě tepláky, ponožky, triko a triko, mikinu, kapuci, softshellku a kapuci a pod dvěma kapucemi ještě čepici. Celá zachumlaná ve spacáku a skrytá pod fleecovou dekou. Nepomohlo nic. Noc to byla vtipná a ve čtyři ráno jsem to vzdala a zalezla do auta :) Stanu se každopádně musí přiznat kvalita, neboť v něm nebyla ani kapka a dokonce přežil až do rána :)
Queenstown.
Looknout mezi Queenstown a Strahan. Cesta hrozná.
Čtyřicet kilometrů serpentin.
Zátiší :)